Jdi na obsah Jdi na menu
 


Básně a písně z knihy Pán prstenů a hobit

10. 5. 2008

                 Prsteny Moci

Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.

Tři prsteny elfím králům pod oblohou modrou,
Sedm vládcům trpaslíků v sálech v horském lůně,
Devět mužům smrtelným, podle sudby padnou,
Jeden pro Temného pána na svém temném trůně
V černé zemi Mordor, nad níž stíny vládnou.

Jeden prsten kážee všem, Jeden má je najít,
Jeden může přivést je, v temnotě je spojit
V černé zemi Mordor, nad níž stíny vládnou.

Cesty vedou dál a dál
        přes hvozdy a pohoří,
        v klínu věčně stinných skal,
        řek, jež touží po moři;
        sněhem mnoha krutých zim,
        kvetoucí pak lučinou,
        přes trávu a kamením,
        pod horami, pod lunou.

        Cesty vedou pařád dál
        pod mraky i hvězdami,
        ale ten, kdo cestoval,
        teď se domů vrátit smí.
        Kdo zřel meč a plameny,
        kdo zná slují děs a chlad,
        luh teď uzří zelený,
        známý vrch a známý sad.

Glumova píseň

Po zemi studené
moc se nám špatně jde,
  odřeme si nožišku.
Skály a skáličky
jsou jako kostičky,
  masa ani trošičku.
Potůček a louže,
do těch se to klouže,
  ochladit se chvilišku!
A teď bysme chtěli -

Glumova hádanka

Nedýchá to, přece žije,
jako smrtka studená je;
žízeň nemá, přece pije,
brnění má, neřinčí v něm;
na suchu tone,
ostrov je pro ně
pohoří z písku.
O vodotrysku
myslí si, že vítr vane.
Je to krásně hladké, pane.
  Pohrajem si trošičku!
A tak bysme chtěli,
abysme tu měli
  šťavňaťoučkou rybičku!

Aragornova píseň o Gondoru

Gondore! Gondore mezi Horami a Mořem!
Západní vítr vál a světlo na Stříbrném stromě
zářivým deštíkem padalo do královských zahrad.
Vy pyšné valy! Vy bílé věže! Trůne a koruno zlatá!
Gondore! Uvidí lidé Stříbrný strom opět vstát,
Bude od Moře k Horám západní vítr vát?

Pochodová píseň

     Plameny v krbu šlehají,
     pod střechou lůžka čekají;
     nás ještě nohy nebolí,
     kdo ví, co skrývá okolí:
     snad strom anebo kameny,
     jež máme poznat právě my.
        List a tráva, strom a květ,
        nehleď zpět! Nehleď zpět!
        Kopec, rybník pod nebem,
        dále jdem! Dále jdem!

     Za rohem třeba připravená
     je zlatá brána otevřená,
     a třebaže ji minem dneska,
     zítra nás zavede k ní stezka
     a půjdem skrytou pěšinou
     za sluncem nebo za lunou.
        Jabloň, trnka, líska, hloh,
        ty drž krok. Ty drž krok!
        Písek, kámen, tůň a hráz,
        zdravím vás! Zdravím vás!

     Dům za mnou, svět přede mnou,
     mnohé cesty po něm jdou,
     než tma padne do tváří,
     než se hvězdy rozzáří,
     pak za mnou svět, dům přede mnou,
     poutníci doma ulehnou.
        Mlha, soumrak, oblaka,
        neláká! Neláká!
        Oheň, lampa, chléb, mám hlad,
        a pak spát! A pak spát!
Píseň o elfech za Mořem
     Ai! laurië lantar lassi súrinen,
     Yéni únótimë ve rámar aldaron!
     Yéni ve lintë yuldar avánier
     mi oromardi lisse-miruvóreva
     Andúnë pella, Vardo tellumar
     nu luini yassen tintilar i eleni
     ómaryo airetári-lírinen.


     Sí man i yulma nin enquantuva?


     An sí Tintallë Varda Oiolossëo
     ve fanyar máryat Elentári ortanë
     ar ilyë tier undulávë lumbulë;

     ar sindanóriello caita mornië
     i falmalinnar imbë met, ar hísië
     untúpa Calaciryo míri oialë.
     Sí vanwa ná, Rómello vanwa, Valimar!
     Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.
     Nail elyë hiryva. Namárië!
  Legolasova píseň o Moři 
     K Moři, ach k Moři! Bílý racek křičí,
     vítr tam věje, pěna se tam tříští.
     Na západ, na západ rudé slunce sedá.
     Slyšíš to volání, lodičko má šedá,
     hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?
     Odjedu od lesa, který mě odchoval;
     dny naše končí a roky už zmírají.
     Přes širé vody sám odpluji potají.
     Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:
     Ztracený ostrov tam zpívá, ach, pohlédni!
     Eressëa, Elfie, člověk ji nenajde.
     Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!
  Samova píseň ve skřetí věži 
     V západních krajích pod sluncem
     květy se zjara otvírají,
     vyraší strom, říčka poteče,
     veselé pěnkavy zazpívají.
     Třeba je tam noc bez mráčků
     a hvězda na buku se houpá,
     z drahokamů má houpačku
     a vlasy stromu stříbrem koupá.

     I když má cesta končí tady
     a ležím pohřben v černé tmě,
     za horami a temnými hrady
     vždycky se slunce usměje.
     Ze stínu vstane, nebem jde,
     hvězdy se po obloze točí;
     já neřeknu, že skončil den,
     a s hvězdami se nerozloučím.
   
      Slova Malbetha Věštce 
     Na zemí leží dlouhý stín,
     na západ vztahuje temná křídla.
     Věž otřásá se; k hrobům králů
     blíží se osud. Mrtví procitají;
     vždyť přišla hodina pro věrolomné;
     u kamene Erech znovu budou stát
     a z hor uslyší troubení rohu.
     Čí roh to bude? Kdo je povolá
     z šerého soumraku, zapomenutý národ?
     Dědic toho, kterému přísahali.
     Ze Severu přijde, nouzí hnán:
     on projde dveřmi Stezek Mrtvých.
Zpět